logo         

ZDRAVIE A RELAX

 

Masáže

Tradičná čínska medicína

Joga

Gui Gen Qi Gong.

Workshopy a prednášky

v Bratislave

Tradičná čínska medicína

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

?

Úvod »» HAGAKURE (CAD)


        

HAGAKURE (CAD)

KNIHA SAMURAJE

 

Číslo produktu: __hagakure_cad
EAN kod: 9788088969624
běžná cena 11,00 €
Naše cena:
10,00 €

do košíka:
  ks  
Autor: Cunetomo Jamamoto
Vydavatel: CAD Press

Nové vydání

202 stran, formát 20x15 cm

Copyright © CAD Press, Bratislava 2013.

Translation © 2013 Bob Hýsek a Jakub Zeman (5.kapitola)

Odborná redakce Tereza Hýsková.

Kaligrafie Mrs. Fukiko Kano

=====================================================================================

O autorovi

Cunetomo Jamamoto (jap. ????; 1659-1719) byl samuraj klanu Nabešima z kraje Saga, jenž se v roce 1700 nechal vysvětit na kněze, přijal mnišské jméno Gijokuzan Džóšó (??)[1] a poté se uchýlil do poustevny nedaleko hradu Saga na ostrově Kjúšú, kde vzniklo i jeho Hagakure. Do ústraní odešel z toho důvodu, že po smrti svého pána Micušige Nabešimy (1632-1700; třetího daimjóa neboli lenního pána ze Saga) nemohl spáchat obřadnou sebevraždu, jelikož v 60. letech sedmnáctého století byl tento zvyk v celém tokugawském šógunátu zakázán.

Cunetomo byl při formování svých názorů a postojů ovlivněn několika významnými osobnostmi, pohybujícími se v jeho době na dvoře panů ze Saga. Jedním z nich byl zen-buddhistický kněz Rjódžu Óšo Tan’nen (†1680). Dalším člověkem, který měl na Cunetoma zásadní vliv, byl konfuciánský učenec Ittei Išida (Išida Jamajuki; 1619-1693), jenž byl rádcem daimjóů Kacušigeho i Micušigeho.

Přestože byl samurajem, boje se nikdy nezúčastnil. Ačkoli se od raného mládí zajímal o poezii,  z jeho díla je známa pouze kniha Hagakure. Tato kniha je souborem záznamů četných rozhovorů, které s Jamamotem v průběhu sedmi let vedl a posléze zapsal mladší samuraj Curamoto Taširo (????; 1678-1748).[2]

 


Předmluva

„Padneme jako sakurové okvětní lístky na jaře, tak čisté a tak zářící“

(předsmrtná báseň pilota kamikaze, 1945)

 

,,Cesta válečníka, bušidó, spočívá ve smrti“. Když Cunetomo těmito slovy uváděl svůj text, Japonsko se těšilo z několika desítek let blahodárného míru a země rozkvétala ekonomicky i kulturně. Samurajové, po staletí sloužící feudálům vojenskou službou (hókó) a pobírající za to rentu (go on), jakoby ztráceli v novém světě smysl své existence a hledali své nové místo pod sluncem. Někteří v duchu dobových teorií spatřovali smysl své existence v poskytování morálního příkladu ostatním společenským vrstvám (rolníkům, řemeslníkům a obchodníkům), jiní se rozvíjeli v duchu úsloví ,,bunbu rjódó“ v kultuře i bojových uměních.

Obecně lze říci, že urbanizace a povinnost provinčních velmožů pobývat část roku (i s družinou) v sídelním městě (sankin kótai) Edo, de facto jako rukojmí, ledaskdy poněkud rozvolnila spartánské zásady části samurajské vrstvy a přiblížila jí měšťanům, čónin, plnými doušky užívajícím vitální kulturu ,,prchavého světa“ éry Genroku. Jako blesk z čistého nebe zapůsobila v té době věhlasná vendeta sedmačtyřiceti róninů, mstících smrt svého pána v r. 1703, odkrývající, že samurajské ctnosti a zásady nezanikly, jen spí pod povrchem, aby byly kdykoliv probuzeny.

Jamamoto v Hagakure vyslovuje názory, které by v určitém slova smyslu mohly být oprávněně označené za xenofóbní a jistý typ interpretace jim dává riziko zneužitelnosti. Zároveň však formuluje názory, které nám mohou poskytnout pochopení smýšlení vrstvy japonských válečníků, respektujících a vyznávajících bezvýhradně zásady loajality a odvahy, nadřazujíce svou válečnickou čest i svému životu. Aforismy v Hagakure obsažené zachycují kromě filozofujících úvah i množství historek ze starší i novější minulosti ve vztahu k jeho vzniku. Vládci knížectví Hizen z klanu Nabešima byli porážkou v bitvě u Sekigahary roku 1600 odsunuti do nepříliš prestižní kategorie tozama daimjó (,,vzdálených pánů“) bez politické moci a s nedůvěrou pozorovaných vládnoucím rodem Tokugawa[3], který v nich oprávněně spatřoval potenciální nepřátele, připravené Tokugawskou hegemonii kdykoliv ohrozit, naskytla-li by se příležitost. (K tomu ostatně také došlo při oslabení šógunátu v období Bakumacu ve druhé polovině 19.století, kdy se knížectví Hizen stalo cenným spojencem rebelů z knížectví Sacuma a Čóšú.) Lokální patriotismus nebyl v případě knížectví Hizen komplexem zaostalejšího venkova vůči vyspělejšímu a v mocenském soupeření úspěšnějšímu centru Tokugawského Japonska, představovanému Edem (dnešní Tokio), Kjótem a Ósakou.

Japonsko bylo tehdy roztříštěno do cca 250 velice autonomních knížectví s dlouhou historií a jejich svébytnosti napomáhaly i přírodní podmínky hornatého Japonska, posilující decentralizační tendence (a lokální specifika se silným povědomím skupinové identity), kulminující v jejich velice samostatné politice a vzájemných chronických bojích v období Válčících států (Sengoku džidai). Dovršení sjednocovacího procesu bitvou u Sekigahary roku 1600 sice formálně stmelilo celou zemi do konglomerátu bakuhan seido, šógunátu a jednotlivých knížectví, šógunátem kontrolovaných, ale celkově bylo Japonsko homogenizováno až restaurací éry Meidži po roce 1868. Zbavení se feudální roztříštěnosti byl ostatně jediný prostředek, díky kterému Japonsko dokázalo uhájit svou samostatnost a neupadnout - jako řada jiných asijských zemí silou - do koloniálního područí vojensky, technologicky a ekonomicky silnějších západních velmocí.

Lokální patriotismus se v jednotlivých knížectvích projevoval mimo jiné v kokugaku, studiích místní historie, dialektů, legend etc., příslušný termín se používal později i v kontextu celého Japonska a v konečném důsledku katalizoval myšlenkové proudy, vedoucí k pádu šógunátu a již zmiňované restauraci císařské moci Meidži.

Cunetomo je ovšem především apologet étosu heroické smrti, rysu japonské národní povahy, které vděčí právě vlivu válečnické vrstvy samurajů, která se vyprofilovala již v desátém století. Heroická smrt pro pána byla nejvyšší metou v hodnotovém žebříčku tehdejší společnosti a měla absolutní schválení a obdiv tehdejší společnosti. Poněkud zde absentuje pro evropskou kulturní tradici charakteristický pocit zodpovědnosti vůči Absolutnu jako úhelný kámen morálních imperativů, je nahrazen bezvýhradnou loajalitou vůči konkrétní osobě, konkrétnímu pánovi, a to byl pocit všemu nadřazený, dokonce i konfuciánské ctnosti synovské oddanosti. Pán (a v širším slova smyslu kolektiv kolem něj, družina bušidan, případně celé knížectví han) suplovalo roli kategorického imperativu. Není mi znám jediný případ, že by samuraj spáchal seppuku z náboženských důvodů, vždy se jednalo o důvody mezilidských vztahů tehdejší feudální, vertikálně strukturalizované společnosti, často společenského závazku, giri. Cunetomo takovouto ,,nespravedlivost vůči absolutnu z důvodu loajality“ objasňuje poněkud překvapivými slovy ,,cesta (samuraje) nespočívá ve spravedlnosti“. Přísná pravidla válečnického morálního kódu se formovala ve velice turbulentních a často drastických dobách válek, mimo jiné mistrně ilustrovaných filmovými veledíly Akiro Kurosawy jako Ran či Krvavý trůn, kdy chybné rozhodnutí jednotlivce mohlo vést ke zkáze a vyhlazení celého rodu.

A v oné době se rodí i étos heroické smrti. Stará samurajská píseň Umi jukaba, populární i za Rusko-japonské války v letech 1904-1905, praví: ,,Vydáme li se na moře, naše mrtvoly pokryjí moře, vydáme-li se na hory, naše mrtvoly pokryjí horské pláně, kdo se vydává bojovat za Jeho císařskou milost, nemůže se přeci vzdát.“

Tento přístup objasňuje sebevražedné (banzai) útoky japonských vojáků za druhé světové války, jejichž strategický význam z hlediska moderního válečnictví byl mírně řečeno problematický. Cunetomo sám je v Hagakure často protiintelektuální. Odmítá chytrost, připisovanou lidem z oblesti Kamigata, a nadřazuje jí vůli, akci, čin. Z tohoto důvodu se staví odmítavě i k formě provedení vendety sedmačtyřiceti róniny, kteří podle něj vypočítavě čekali, až nepřítel poleví ve své obezřetnosti, místo aby v duchu bušidó zaútočili hned a nechali se zabít. Nemohu se zbavit dojmu, že se v tomto případě jednalo o teoretizování muže pera o záležitostech meče; neúspěšná vendeta by sotva ukonejšila duši knížete z Akó, jehož nespravedlivá smrt vendetu vyprovokovala a kdyby se Cunetomo nedejbůh stal velitelem v bitvě, jeho strategie by mu bezesporu přinesla porážku a jeho válečníkům smrt, čímž by sotva splnil povinnost, kterou měl vůči pánům z rodu Nabešima. Je příznačné, že obdobnou problematiku řeší v Buke giri monogatori (Příběhy o závazcích válečnických rodů)i starší Cunetomův současník, slavný romanopisec Ihara Saikaku. Glorifikace smrti v období Edo ostatně opustila hranici samurajské vrstvy, například společná sebevražda milenců z nešťastné lásky (šindžú) byla měšťany ? čónin ? často vnímaná téměř jako ekvivalent seppuku (harakiri) statečného válečníka, nehledě na fakt, že východiskem pro šindžú byly subjektivní city nindžó, zatímco pro seppuku šlo většinou o nějakou formu společenského závazku giri. Samurajové bývali v dobách válek konfrontováni se smrtí jako velice existenciálním problémem, formujícím jejich pohled na svět. Na druhou stranu, neulpívání na vlastním životě mohlo vést v některých případech i k neúctě k životě těch druhých, a jsou známy případy temnější strany bušidó, projevující se ve zbytečném mrhání lidskými životy. Nejvyšší tajemství staroslavné školy šermu Katori šintó rjú je hissacu, nezabíjení, část samurajů si toto zjevně uvědomovala a ani v ohrožení života neztrácela své humanistické přesvědčení.

Oproti obecnému přesvědčení, umocňovanému historickými filmy džidaigeki, bylo období Edo (1603-1868) velice mírumilovným časem, v němž bývaly osobní násilnosti (kromě vendety kataki uči, vnímané jako legální právní akt), tj. šarvátky a akty spontánního prosazování osobního práva, velice drakonicky trestány. Upřímně řečeno, naprosto drtivá většina samurajů oné doby nezažila žádný boj v jakékoliv formě a meče nosila toliko jako symbol stavovské výlučnosti. Jestliže někdo v hněvu tasil, mohl být odsouzen k trestu smrti, i pokud nikoho nezranil. Občasné setnutí plebejce, který se zachoval nezdvořile (kirisute gomen), ovšem bývalo v pořádku a v souladu se zákonem. Proto si někteří samurajové přivazovali meč šňůrkou k pochvě, aby byli příslušného pokušení s neblahými důsledky zbaveni.

Cunetomo ovšem ve svém díle zmiňuje řadu historek, u nichž figuruje alkohol, následná šarvátka a odsouzení příslušných participantů k seppuku. Jedná se o antitezi vůči všudypřítomnému pocitu kontroly Tokugawského šógunátu, dotýkající se i samurajů, na druhou stranu se přitakávání takovýmto činům demaskuje jako bušidó nízké úrovně. Samuraj vysoké úrovně pochopení bušidó je osoba, udržující svým jednáním a mečem harmonii a mír ve společnosti, a ne asociální rváč, připomínající spíše členy podsvětí jakuza. Má povinnost vůči společnosti, protože první samurajskou ctností je lidumilnost, humanita (džin). Ostatně i velký vojevůdce, pruský král Fridrich II., se označoval za prvního sluhu svého státu. Jamamoto ve svém antiintelektualismu volí smrt jako východisko i tam, kde není nutná, a odmítá její označení za ,,psí smrt“, dobově používaný termín. Smrt pro druhé je bezesporu vynikající čin, pilot kamikaze odvrhnul vědomě svůj život, aby ochránil svou rodnou vesnici, rodiče, svou milou či přátele, protože potopil letadlovou loď, z níž by vzlétly nepřátelské bombardéry. Spisovatel Jukio Mišima v druhé polovině 20.století provedl seppuku, aby poukázal na úpadek vnímání tradičních hodnot.

I v české historii máme případy dobrovolné oběti vlastního života pro druhé: Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku zachraňující syna, budoucího krále Karla IV, měli jsme svého Jana Husa, Jana Palacha... Bezesporu se jedná o činy, kterým by se dostalo souhlasného přitakání i od středověkých samurajů. Odvrhnutí života jen tak pro nic je ovšem nedostatek pochopení podstaty bušidó. Jedná se i o jistou formu neloayality, protože když válečník z pýchy odvrhuje bez užitku svůj život, který by měl zasvětit službě svému pánovi, opomíjí ze sobeckých příčin základní zásadu bušidó, loajalitu, zatímco ,,snést nesnesitelné” a zůstat živ je někdy mnohem větší hrdinství bez okázalosti než si zjednodušit situaci a života se zbavit. Proto je nutno brát některé části Hagakure s rezervou; je důležité si uvědomit, že bylo napsáno v době hlubokého míru a jeho autor, pokud vím, se žádné bitvy či souboje neúčastnil a proto jsou jeho úvahy akademické a ergo nepříliš relevantní.

Přesto se jedná o velice cenný literární i historický zdroj, seznamující nás s historií významných válečníků staroslavné provincie Saga, jejich vznešených knížat z klanu Nabešima i množství moudrosti, která nás může přimět k zamyšlení.

 

Západy slunce

budou zde, i kdy? zemøu,

a to je dobøe.

J.Z.


Jakub  Zeman

Učitel tamešigiri a zástupce školy Nakagawa rjú šitó džucu pro ČR

**********************************************************************************

Úvod

Cunetomo Jamamotovi, jenž působil celý život ve službách Micušige Nabešimy (třetího daimjóa neboli lenního pána prefektury Saga[4]) a dosáhl postavení jednoho z jeho nejbližších dvořanů, nebylo umožněno, aby ze zármutku nad smrtí svého pána spáchat obřadnou sebevraždu, která už tehdy byla zakázána výnosem jeho vlastního dvora i tokugawské vlády.[5] Proto požádal o povolení odejít do ústraní a stát se buddhistickým knězem. Poté, co v r. 1700 přijal mnišské jméno Gijokuzan Džóšó[6], se uchýlil do malé poustevny na hoře Kinrijú, na místě zvaném Kurocučibaru, vzdáleném asi dvanáct kilometrů od hradu Saga, aby tam žil takřka v osamění. Zde jej navštěvoval mladý samuraj jménem Curamoto Taširo, aby vedli dlouhé diskuse. Jejich rozhovory, týkající se obecných doktrín i konkrétních událostí, trvaly sedm let a roku 1716 – tři roky před Cunetomovou smrtí ?  byly jeho výroky, zaznamenané Curamotem[7], vydány knižně pod názvem Hagakure (tento název může být přeložen jako „Skrytý v listí“ anebo „Skryté listy“).

Když se 11. června 1659 narodil Cunetomo Jamamoto, Micušige byl feudálním pánem již dva roky. Cunetomův otec samuraj Džinemon Jamamoto (známý též pod jménem Džin Uemon Šigezumi Jamamoto; 1590-1670) sloužil postupně oběma pánům, Naošigemu i Kacušigemu. Byl sice vynikající bojovník, ale vůči synovi neoplýval příliš otcovskou láskou, považujíc jej za nehodného následovnictví.

Cunetomo totiž býval neduživé dítě a lékaři údajně prohlašovali, že nemá šanci dožít se dvacítky. Navzdory křehkému zdraví byl však ve věku devíti let zaměstnán u Micušigeho jako páže a svému pánu zůstal věrný i po zbytek života. Na Micušigeho jeho sečtělost nejspíš učinila značný dojem, protože ho povzbuzoval k dalšímu úsilí a společně studovali u učence jménem Rihei Kuranaga, který předběžně nabídl Cunetomovi, aby se stal jeho nástupcem.

Mezi další osobnosti, které měly největší vliv na Cunetomo život patřil zen-buddhistický kněz Tan’nen (†1680), jenž se na protest proti nespravedlivému rozsudku smrti nad jedním knězem vzdal funkce hlavního kněze v hlavním chrámu rodu Nabešima. Tan’nenovy názory ohledně vztahu zenu a válečníka jsou v Hagakure často citovány.[8] Dalším člověkem, který měl na Cunetoma zásadní vliv, byl konfuciánský učenec Ittei Išida (Išida Jamajuki; 1619-1693), jenž v kraji Saga proslul svou čestností a mravní integritou a byl rádcem daimjóů Kacušigeho i Micušigeho[9]. Poslední z osobností, které ovlivnily Cunetomovo zrání, byl jeho synovec Gorózaemon Jamamoto, díky jehož přímluvě se mladý samuraj dostal ke dvoru.

V době, kdy se Micušige stal pánem rodu Nabešima, společenské podmínky v Japonsku už prošly radikální proměnou. Bitvou u Sekigahary (1600) skončila občanská válka trvající více než sto let. Období neustálých bojů všech proti všem o vládu nad zemí bylo završeno nastolením tokugawské vlády. V roce 1638 veškeré větší válečné konflikty de facto utichly potlačením šimabarského povstání. Nový mír následovala nová prosperita a s ní došlo i k rozvoji kupecké třídy a rozrůstání hradních měst v různých lenních oblastech. Avšak na samurajskou třídu měl tento mír a blahobyt problematický dopad. Bez neustálého válčení se samuraj cítil v jistém smyslu nezaměstnaně a takříkajíc spartánské ideály, jež byly tak dlouho spojovány s jeho třídou, začaly poněkud ztrácet na naléhavosti. Provinční velmoži se pod tlakem tokugawského absolutismu (mocenského i ekonomického)[10] dostali z pozice suverénních provinčních vládců do postavení obdobného evropským feudálním zemanům. Tito vazalové navíc začali nacházet uplatnění spíše jako vzdělaní úředníci než drsní válečníci. Vládnoucí šógunát na to zareagoval tím, že začal prosazovat konfuciánský ideál dokonalého muže, jenž je zároveň bojovníkem i učencem, a tyto postoje se přirozeně začaly šířit z centra i do provincií. Tento ideál pak v podstatě formoval celou válečnickou třídu až do jejího oficiálního zrušení o dvě a půl století později.

Léno rodu Nabešima se nacházelo na ostrově Kjúšú v jihozápadním koutě Japonska a spadalo do kategorie tozama, kterou byli označováni feudálové, kteří se podrobili Iejasu Tokugawovi až po rozhodující bitvě u Sekigahary v roce 1600. Iejasu se dostal na vrchol moci právě po vítězství v této bitvě, načež rozhodl o osudu okolních lenních rodů na dalších dvě stě padesát let. V bitvě u Sekigahary stál zakladatel rodu Naošige Nabešima (1538-1618) původně na straně Tokugawů, ale jakmile začal boj, náhle přešel na stranu rodu Tojotomi, což byla téměř fatální chyba. Mezi rody Tokugawa a Nabešima pak ještě po tři generace vládlo napětí.

Naošige byl mužem energického jednání i mysli a v Hagakure je mu věnována celá kapitola, v níž jsou citovány jeho výroky a skutky. Původně byl jedním z hlavních vazalů Takanobu Rjúzódžiho, po jehož smrti převzal vládu nad jeho lénem. Účastnil se invaze Hidejoši Tojotomiho do Koreje a zemřel ve věku jednaosmdesáti let. Jeho synem a následovníkem byl Kacušige Nabešima (1580-1657), jemuž je věnována velká část knihy Hagakure a jenž patrně zdědil mnohé z otcovy povahy.

V roce 1597 Kacušige coby osmnáctiletý doprovázel otce na druhém tažení do Koreje a právě on vedl i otcovy jednotky u Sekigahary, následkem čehož později musel od vlády v hlavním městě snášet opakované ústrky. Během povstání rodu Šimabara (1637-1638) pak za-útočil se svými 34 tisíci muži na hrad Hara a poté byl vládou šógunátu (tzv. bakufu) potrestán za to, že se svými oddíly zaútočil dříve, než útok započaly vládní jednotky. Jeho syn Tadašige podlehl jako tři-advacetiletý neštovicím, takže po smrti Kacušigeho ve věku sedmdesáti osmi let přešlo léno do rukou jeho vnuka Micušige Nabešimy (1632-1700).

Micušige se od svého děda a praděda poněkud lišil. Ačkoli byl daimjó a tím pádem i vůdce samurajů, v době šimabarského povstání mu byly sotva čtyři roky, takže se neúčastnil vojenských tažení, jež hrála tak významnou roli v životě Naošigeho i Kacušigeho. Poznamenal ho nový důraz kladený na vzdělání, a ačkoli mu dědeček v mládí spálil všechny knížky básní, Micušige se nejenže o vzdělání zajímal celý život, ale také nabádal ke studiu ostatní samuraje. Faktem je, že v důsledku vládního nařízení z roku 1635, které mimo jiné přikazovalo manželkám a dětem feudálních pánů usídlit se v šógunově hlavním městě Edu[11], byla jeho výchova nepochybně mnohem kosmopolitnější, než kdyby vyrůstal v poměrně primitivních podmínkách kraje Saga. Micušige také prokázal své schopnosti v roli guvernéra a dále upevnil pozici rodu Nabešima.

Cunetomo Jamamoto, působil ve službách Micušige Nabešimy prakticky celý život, od r. 1667, kdy mu bylo devět let, až do pánovy smrti. Až do 18 let zastával ovšem jen nevýznamné postavení. To se změnilo v r. 1686 byl konečně povolán do šógunova hlavního města Eda (dnešní Tokio) jako písař. Později byl vyslán do Kjóta, císařského hlavního města, odkud se vrátil 1. května roku 1700 ke smrtelné posteli svého pána Micušige Nabešimy, jenž 2 týdny nato zemřel.

Jak už bylo řečeno, po smrti svého pána se Cunetomo Jamamoto stal poustevníkem a svůj život dožil o samotě v horách Kinrijú, kde v poustevně nazvané Džóšó Čojoken (Výspa ranního slunce) meditoval a diktoval svému žáku Taširovi text Hagakure, občas navštěvován i zenovým mistrem Rijóem. V r. 1716 Curamoto Taširo dokončil přepis textů.

Ze samotné formy Hagakure je zřejmé, že Cunetomo vůbec nepředpokládal, že by se jeho spis mohl stát všeobecně známým a populárním dílem, které jej dokonce přežije o celá staletí. Uvedené poznámky chápal spíše jako rady pro příslušníky klanu Nabešima a úzký okruh přátel a místních samurajů (sám prohlásil že „za hranicemi Hizenu je učení o služebnících našeho klanu bezcenné“). Po Cunetomově smrti byly tyto zápisky opakovaně přepisovány samuraji ze sagského kraje a postupně doplňovány poznámkami a komentáři přepisovačů. V letech 1853-84 byly tyto opisy znovu uspořádány a doplněny komentáři. Tento soubor byl nazván Hagakure Kikigaki Kôho (Opravy a dodatky k ústnímu podání Hagakure).

V r. 1885 vznikla v prefektuře Saga Společnost pro studium Hagakure se sídlem na zdejším hlavním samurajském hradě, jež si vytýčila za svůj cíl propagaci tohoto díla. V r. 1906 pak vydal Ikuiči Nakamura 1. tištěné vydání výboru z Hagakure a v r. 1916 vyšel tiskem celý soubor pod názvem Nabešima Rongo Hagakure Zenšú.

Evropská a americká veřejnost měla ovšem možnost seznámit se s tímto dílem teprve dlouho po 2. světové válce, až koncem 60.let minulého století se totiž dostaly jeho kopie k zahraničním odborníkům.[12]

Jedním z významných propagátorů Hagakure na Západě (kromě evropských a amerických orientalistů)  byl kontroverzní japonský spisovatel, dramatik a ultranacionalistický aktivista Jukio Mišima (1925-1970).[13] Díky Mišimově popularitě v mezinárodních uměleckých kruzích a nechvalné proslulosti, korunované 25. listopadu 1970 jeho rituální sebevraždou v budově japonského generálního štábu[14], se dostal jeho zbožňovaný spis Hagakure více do povědomí širší veřejnosti na Západě než skrze akademické studie.

Pro Mišimu, považujícího se za „posledního samuraje“, představoval spis Hagakure „světlo, které zazářilo v mém nitru … je to pravdivá a jediná kniha, jež mi dodává sílu v samotě a odvahu obhajovat anachronická stanoviska.“ tomu přizvukuje ovšem i americký vědec Ivan Morris  (autor překladu Hagakure ? i Mišimových knih ? do angličtiny) slovy: „Hagakure je nejvýznamnějším ze samurajských knih, které byly kdy napsány.[15]

Nutno poznamenat, že přes velký zájem, jemuž se dnes Hagakure na Západě těší, dodnes neexistuje veřejně přístupný kompletní překlad tohoto spisu ani do angličtiny.

Na tomto místě je třeba především uvést, že i tato naše publikace představuje pouhý výběr z původního souboru rukopisů, jenž existuje v celé řadě variant opisů různého rozsahu a členění. Z nich nejširšímu uznání se těší uspořádání prof. Furukawy z r. 1940, jenž uspořádal texty do 7 svazků obsahujících knihy I-XI, skládajících se z 1299 pojednání (jelikož v některých edicích se vyskytuje i množství odstavců doplněných různými opisovači, můžeme v nich nalézt až 1358 kapitolek).[16]

Náš výbor se skládá ze zhruba 300 vybraných pasáží, které předkládáme čtenáři v naději, že jde jen o pouhý závdavek … a časem se podaří zrealizovat i kompletní překlad celého spisu přímo z japonštiny,  což bude nelehký úkol,  jelikož ani japanologové a samotní japonští vědci nejsou jednotní ve věci překladu a výkladu tohoto klasického textu.

 



[1] Jak vidno z uvedených znaků (identických pro Cune-tomo i Džó-šó), jde o čínský přepis (výslovnost) jména Cunetomo.

[2] I proto je tradiční označení tohoto díla  Hagakure kikigaki neboli "zápis slyšeného".

[3] (a sledovaných na každém kroku sítí špehů mecuke)

[4] kraje dříve znáho jako Hizen.

[5] Např. po smrti pána Kacušigeho (1657) jej následovalo na onen svět 26 služebníků, kteří spáchali rituální sebevraždu (oibara) v hrobce klanu Nabešima, v podzemí kláštera Kódendži. Dodnes se jim dostává úcty obyvatel.

[6] neboli Věčný rozbřesk

[7] I proto je tradiční označení tohoto díla také Hagakure kikigaki neboli Slova mistra Hagakure ("kikigaki" znamená zhruba "zápis slyšeného", což se zapisuje znaky ??, kde první znak znamená "slyšet/naslouchat" a druhý "psát/zapisovat").

[8] Zen-buddhismus a samurajství měli k sobě v Japonsku velice blízko už od třináctého století

[9] Později ovšem strávil osm let ve vyhnanství, protože nekompromisně oponoval názorům svého pána.

[10] Po bitvě u Sekigahary (1600) se Iejasu konfiskacemi zmocnil obrovského majetku, včetně půdy mnoha rodů (již v  r. 1590 si přisvojil vládu nad 8 východními provinciemi). Koncem 17.stol. již majetek rodu Tokugawa představoval téměř 70% japonského národního důchodu!

[11] tím se stávali de facto šógunovými rukojmími, čímž se mělo předejít vzpurnosti či myšlenkám na zradu ze strany velmožů.

[12] Výňatky z prvního vydání na Západě byly podrobeny “etické cenzuře” Ligy národů (předchůdce OSN) s tím, že myšlenkový základ samurajského světonázoru představuje “nacionalismus a nepřátelství ke všemu cizímu“.

[13] Mišima napsal 40 románů, více než 60 divadelních her (včetně her pro tradiční divadla nó a kabuki), řadu povídek a esejí i filmový scénář. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších japonských poválečných spisovatelů. K jeho hlavním tématům patří fascinace smrtí a důraz na tradiční japonské hodnoty.

[14] při pokusu o vyvolání vojenského puče s cílem odstranit parlamentní demokracii, obnovit absolutistickou monarchii v čele se zbožštělým císařem a vzkřísit ducha bušidó a samurajské tradice.

[15] cit. Day Stacey, Kijoši Inokuči: Moudrost samurajů: Životní stezka samuraje z kraje Saga.

[16] V letech 1940-41 byl text Hagakure revidovaný Tecušim Furukawou a Tešurem Watsudžim vydán v třísvazkové edici.

NmZhZjE1