logo         

ZDRAVIE A RELAX

 

Masáže

Tradičná čínska medicína

Joga

Gui Gen Qi Gong.

Workshopy a prednášky

v Bratislave

Tradičná čínska medicína

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

?

Úvod »Knihy vydavatelství CAD PRESS» DŽINISMUS jako spásná nauka, světový názor a náboženství


        

DŽINISMUS jako spásná nauka, světový názor a náboženství

 

Číslo produktu: _džin
EAN kod: 9788088969631
běžná cena 23,00 €
Naše cena:
22,00 €

do košíka:
  ks  
Autor: Karel Werner
Vydavatel: CAD Press

82.  svazek
EDICE SVĚTOVÉ  DUCHOVNÍ  PROUDY

Vázaná kniha, 288 stran, formát 24x17 cm (224 stran textu + 64 stran obrazové přílohy, 260 jedinečných barevných ilustrací)

Termín vydání:  XI/2013
-----------------------------

První a jediná knižní publikace v češtině (i slovenštině) o džinismu - jednom ze 3 hlavních indických náboženství, podstatně starším než buddhismus i křesťanství, navíc z pera jednoho z nejvýznamnějších českých indologů, prof. Karla Wernera, autora řady vědeckých prací a monografií

(viz:  http://www.cadpress.sk/werner.htm )

 

Obsah:

Úvodem
I. Historické pozadí džinismu
II. Svědectví raných buddhistických pramenů
III. Nástin podle džinistických pramenů
IV. Džinistický kosmos
Světové oblasti a jejich obyvatelé
Kolo času
V. Velké osobnosti džinismu
Tírthagkarové
Světovládní monarchové (čakravartinové)
Podružní hrdinové
VI. Nauka
Předběžná úvaha
O povaze skutečnosti: substance a vyšší duševní monády
Duševní monády na nižších stupních v hierarchii tvorů
Karma, znovuzrozování a osvobození
Cesta k osvobození
Cesta laického vyznavače
VII. Druhy poznání (noetika)
VIII. Džinismus v historickém vývoji
Počátky
Dělení na sekty
Reformní hnutí a pozdější sekty v tradici Śvétámbara
Dělení a sektářství v tradici Digambara
Novější sekty a reformátoři
IX. Džinismus a moderní svět
Konzervativnost a liberální snahy
Džinismus v zámoří
X. Džinismus a buddhismus ? shody a rozdíly
XI. Dodatek: Základní prameny džinismu
Poznámka o jazyku a pojmu ‘kánon’
Kánon tradice Śvétámbara
Kánon tradice Digambara
XII. Bibliografie
Slovníček nejdůležitějších pojmů
Slovníček důležitějších jmen a názvů
Rejstříky

ÚVODEM

Pokud je mi známo, dosud v češtině nevyšla tiskem žádná kniha o džinismu. Práce profesora Otakara Pertolda, jejíž první verzi sepsal počátkem dvacátých let minulého století a postupně revidoval, dostala konečnou podobu po mnoha letech, když ji autor připravil pro vydání Karlovou univerzitou jako skripta v roce 1961, byla však nakonec vydána pouze v cyklostylové podobě a její kopie jsou dnes pro běžné smrtelníky prakticky nedostupné. Je to úctyhodné dílo založené na studiu původních pramenů a odborných článků a v menší míře i na současných pracích džinistických autorů, pokud byly autoru dostupné, není však napsáno formou vhodnou pro knižní vydání pro veřejnost pro svůj styl a jistou nesoustavnost. Mnohé pasáže i stati důležité pro plynulé líčení témat nauky a praxe džinismu jsou uvedeny v poznámkách na konci skript, někdy dosti rozsáhlých, což ztěžuje souvislé čtení a studium. Není pochyby o tom, že kdyby byla naděje na knižní vydání, autor by byl vtělil poznámky ? kromě bibliografických údajů ? do textu příslušných kapitol a uhladil sloh. Nicméně jeho dílo i v podobě, v jaké ji zanechal, je užitečné a bylo pro tuto publikaci využito.

Druhou práci o džinismu, která nikdy nevyšla tiskem v knižní podobě, napsal kdysi docent Vincenc Pořízka, na slovo vzatý a ve své době nepostradatelný odborník na hindštinu, takže byl, přes nepříznivý ‘kádrový profil’, i po ‘vítězném únoru’ tolerován jako lektor hindštiny v Praze a též v Indologickém semináři Filosofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, kde jsem byl tehdy také já dočasně tolerován jako asistent a vyučoval sanskrt a dějiny Indie. Docent Pořízka věnoval ústavu cyklostylovaný výtisk své práce, která byla zajímavá některými svéráznými názory, nevím však, zda je vůbec někde nějaká kopie zachována.

Džinismus byl dlouho v akademických kruzích, zabývajících se výzkumem indických náboženství, Popelkou a trpí dosud nedostatkem souhrnných vylíčení, jakých se dostalo buddhismu bezpočtu. Prvním takovým dílem je dosti objemná kniha z pera Helmutha von Glasenappa (Berlin 1925), dlouho nepřekonaná, což dokazuje její nové vydání po téměř šedesáti letech (Olms, Hildesheim 1984); je dosud nepostradatelná pro studium, i když vyžaduje doplňování a tu a tam opravy. V posledním půlstoletí však došlo s růstem počtu vysokých škol a s rozvojem akademického studia náboženství na nich k téměř nepřehlednému zvýšení počtu monografií a odborných článků, zabývajících se též džinismem, namnoze však jen jeho dílčími aspekty; ty jsou roztroušeny po mnoha časopisech a sbornících odborných studií, původně referátů přednesených na mezinárodních konferencích.

Ačkoli se hlubší studium pramenů džinismu ukázalo zajímavější než jsem očekával, a to jak samo o sobě, tak i pro účely srovnávací, neboť vrhá z neobvyklého úhlu jisté světlo též na některé aspekty jiných indických náboženství, ukázalo se toto téma jako mnohem obtížnější než zabývat se buddhismem nebo hinduismem.  To může být zčásti zjevné ze stavu a povahy výše popsané druhotné literatury o džinismu a z Dodatku o jeho základních pramenech.

Kdybych měl napsat publikaci s využitím alespoň většiny nových poznatků z odborných studií za posledních padesát let, s kterou bych byl zcela spokojen, vyžadovalo by to nejméně pět let, též proto, že bych se musel začíst také do některých pramenů sepsaných v džinistických variantách prákrtu jako je śauraséní a v novoindických jazycích jako je gudžarátí. To je v mém věku již nerealistické.

Nicméně mi tato práce dala podnět k mnohým úvahám filosofického rázu o povaze života a skutečnosti vůbec. Obzvláště mě zaujala vzdálená příbuznost mezi džinistickým pojetím duše jako duševní monády (džíva) obdařené vědomím na všech úrovních psychologického  vývoje,  od bodových  nigód s primitivním vědomím po osvobozené osobnosti s osvíceným vědomím, a mezi Leibnizovou filosofií, zvanou ‘monádologie’.

Leibniz nazírá na svět jako souhrn substancí, které nazývá monádami a kterým přiznává v různé míře vědomí a schopnost činnosti, tedy implikací i schopnost volby. To platí i o zrnku prachu. (Rozpor mezi oběma naukami je v tom, že Leibniz uznává za nejvyšší monádu Boha, což poznamenává jeho pojetí svobody; v tom je myšlení džinismu, který nemá místo pro pojem boha stvořitele, obdobného hebrejsko-křesťansko-islámské tradici, filosoficky pokročilejší.)

V úvahách filosofického rázu o povaze života a skutečnosti je dnes nutno vzít v úvahu též výsledky experimentální a teoretické fyziky. Experimentální fyzika se honí za nejmenšími částečkami tzv. hmoty, které se však teoretické fyzice rozplývají v okamžikové zavlnění vláknité energie (jak to popisuje tzv.  string theory, Greene 2003),  která  se vymyká předpovědím na základě známých přírodních zákonů,  jako by zde bylo místo pro jakýsi druh svobody,  který fyzikové nazývají princip neurčitosti. (Nehovořil již Lucretius Carus o ‘svobodné vůli atomů’?)

Fyzikové ovšem plánují své pokusy s rozbíjením elementárních částic a vytvářejí o tom teorie každý ve svém individuálním vědomí. Kde však se to vědomí vzalo? Podle nich jsou nejmenší ‘hmotné’ subatomové částice základními ‘kameny’ či entitami, z kterých se po velkém třesku vyvinula vesmírná skutečnost, vědomí však nemá v pojetí fyziků ani v elementárním stavu na tomto dění podíl.


Je čas je tam objevit a zharmonizovat dva paralelní, ale rozdílné trendy myšlení. Náznaky se již tu a tam objevují. V tomto procesu má důležitou úlohu orientální filosofie  (srov. Capra 1975)  a také džinismus snad může k němu přispět, vezme-li se v úvahu jeho podivuhodná idea o jednosmyslových  nigódách s elementárním vědomím.

V závěru vlastně musím vyjádřit nakladateli svůj dík,  že mě přiměl k napsání této knihy,  jakkoli nedokonalé,  která mi některými prvky džinistické nauky dodala nové podněty k filozofickým úvahám i k novým praktickým experimentům s utlumeným vědomím,  dosažitelným během hathajógických cviků, a k jejich možnému výkladu.

Po dosažení ‘vegetativního’ vědomí  (Werner 2009, 71),  jaké je patrně vlastní rostlinám, by mělo být možné postupovat do ještě nižších poloh utlumení vědomí na úroveň primitivnějších duševních monád ? snad až po nigódy?

Karel Werner

V Londýně, dne 10. října 2013

=========================================================================

Encyklopedické heslo z http://leccos.com/index.php/clanky/dzinismus:

Džinismus, indický náboženský a filozofický systém založený v 6. – 5. stol. př. n. l. Vardhamánou Mahávírou, zvaným Džina (Vítěz). Džinismus vycházel z filozofických představ upanišad; proti bráhmanskému ritualismu spojenému s přinášením krvavých obětí postavil požadavek neubližování živým tvorům (ahinsa). Džinismus odmítá dělení společnosti na kasty a neuznává autoritu véd, čímž se staví mimo rámec hinduismu. Podle džinismu jsou živé bytosti i přírodní živly obdařeny dušemi (džíva), jež jsou k hmotnému tělu a světu připoutány karmou. Ta je chápána jako jemná hmota ulpívající na duši; vzniká z egocentrického konání a způsobuje nová zrození (sansára). Postupné odstraňování karmy pomocí askeze a meditace může trvat i řadu životů; zcela očištěná duše dosáhne osvobození z koloběhu převtělování (viz též mókša). Džinistická náboženská obec (sangha) se skládá z mnichů, mnišek a laiků. Kanonické texty, tzv. ágamy, původně tradované pouze ústně, byly zapsány až v 5. stol. n. l. Již ve 4. – 3. stol. př. n. l. došlo k rozdělení obce na dvě sekty, opírající se o své vlastní verze kánonu: digambarové (vzduchem – prostorem – odění) praktikují extrémní formy askeze a nenosí ani oděv, švétámbarové (bíle odění) zaujímají umírněnější stanoviska. Džinisté vykonávají obvykle profese, při nichž nedochází k usmrcování ani i jen k mimoděčnému ubližování živým tvorům; mj. i proto jsou činní zejm. v obchodu a bankovnictví, budují a spravují útulky a nemocnice pro stará a nemocná zvířata ap. Díky své soudržnosti a ekonomické síle mají v soudobé Indii větší vliv, než jaký by odpovídal jejich počtu (asi 3, 6 mil. osob, 1990).

Související hesla

==========================================================

Heslo WIKIPEDIE: http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%BEinismus

O autorovi

Profesor  Karel Werner  (* 12. 1. 1925)  ?  rodák z Jemnice žijící od roku 1968 v Anglii ? patří k předním českým indologům. Vystudoval filozofii, historii a indologii na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě Palackého v  Olomouci,  kde navštěvoval též přednášky ze sinologie.

Akademickou dráhu zahájil  roku 1947 jako asistent indologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde vyučoval sanskrt a přednášel o dějinách Indie a Předního východu.  V padesátých letech byl z politických důvodů donucen k odchodu z univerzitní půdy,  publikoval však v zahraničí.  Po výsleších na StB byl dirigován na práci v uhelných dolech a později v jiných dělnických  oborech.  V ovzduší relativního uvolnění šedesátých let vyučoval v kurzech jógy a vystupoval jako propagátor orientálních metod terapie.  V této souvislosti pracoval  v letech 1967-1968  jako dokumentarista s výzkumným zaměřením v Psychiatrickém ústavu v Kroměříži.  Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do Anglie.

Nejprve pracoval jako knihovník v univerzitní knihovně v Cambridgi a konzultant na tamní Churchill College, později na Škole orientálních studií univerzity v Durhamu, kde působil pod záštitou nadace Spalding (1969-1990) jako docent indické filozofie a náboženství  a  koordinátor meziuniverzitních seminářů o indických náboženstvích (1975-1984).  V r. 1975 byl jmenován profesorem.

V letech 1975-76  přednášel jako hostující profesor  na univerzitě v Kandy (Srí Lanka) a na indických univerzitách: Karnatacké státní univerzitě v Dharváru,  na Benares Hindu University ve Váránasí a na univerzitě v Púně (Maháráštra). V letech 1991-93 byl externím (dopisujícím) členem Ústavu pro etiku a religionistiku Filozofického ústavu České akademie věd.

V devadesátých letech působil jako profesor v Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a pomáhal při jeho budování.
V letech 2002-2007 byl hostujícím profesorem v Ústavech pro studium buddhismu na Universitě Dongguk v korejském Kj?ngdžu a v Seoulu.  Od roku 1993 je též čestným profesorem výzkumu na Škole orientálních a afrických studií (SOAS)  Londýnské univerzity.

Jeho badatelské práce se zabývají převážně védismem,  hinduismem,  jógou a buddhismem, se zaměřením na filozofickou dimenzi těchto tradic. Snad nejzávažnějším přínosem pro indologii jsou jeho studie k interpretaci védských textů.


Publikoval časopisecky v oblasti jógy, buddhismu, filozofie náboženství a metodologie religionistiky. Z jeho knižních publikací je třeba jmenovat alespoň výběr: Hathajóga (1969, 1971, 2009), Yoga and Indian Philosophy (1977, 1980, 1998), The Heritage of the Vedas (1982), Yoga: Its Beginnings and Development (1987), The Yogi and the Mystic, (1989, 1994), Symbols in Art and Religion (1990),  Dhammapadam neboli Cesta k pravdě (1992, 2001), Love Divine (1993),  A Popular Dictionary of Hinduism (1994, 1997), Malá encyklopedie hinduismu (1996), Náboženství jižní a východní Asie (1995),  Náboženské tradice Asie (2002), Encyklopedie hinduismu (2008), Náboženské tradice Asie I ? Od Indie po Mongolsko (2008),   Náboženské tradice Asie  I I –  Čína, Japonsko a jihovýchodní Asie. (2009) a Hathajóga. Základy tělesných cvičení jógických (2009).

Biografie: Perspectives on Indian Religion: Papers in Honour of Karel Werner (1986,  ed. by Peter Connolly);  K sedmdesátinám profesora Karla Wernera (1995, Mirko Frýba, Religio III).

MjE1NzU5Y