CESTA NA TAJMYR - F.R.Hrabal-Krondak

Vyšlo 3/3  2023!

Druhé, opravené a doplněné / rozšířené vydání bestselleru!

V případě úhrady předem

NEÚČTUJEME  POŠTOVNÉ  !

===============================

Popis:

 592 STRAN

(464 stran textu + 128 stran barevných příloh + c. 750 fotografií  na křídovém papíru. 

Formát 23x16 cm, vázaná kniha / tvrdá obálka.

ISBN/EAN 9788082360076

ANOTACE:

„Cestopis o Rusku, a jmenovitě hlavně o Sibiři a Arktidě, z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel křížem krážem – od Petrohradu po Vladivostok, od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal a Tajmyr – a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím.

Během svého putování navštívil nejen četná muzea, archivy a chrámy, ale též mnohé školy a výzkumné ústavy i řadu těžko dostupných míst – starověká posvátná místa, opuštěné vojenské základny, archeologická naleziště, zlaté doly i polární stanice, megalitické svatyně, továrny i mrtvá města, hroby čs. legionářů i pozůstatky stalinských lágrů, rejdařství a ateliéry umělců, ale i pozoruhodné přírodní scenérie, zahraničním turistům nedostupné.

Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmarů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě, zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Burjatsku, Tuvě a Jakutsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzku...

Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit, sdílejíc s domorodci mnohé intimní životní epizody (rodinné oslavy, svatby, křtiny a náboženské rituály), měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.

Cestujíc po Rusku autostopem, dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i domorodými šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, spisovateli, zálesáky, léčiteli, geology a naftaři, představiteli samospráv, byznysmeny i politiky, s polárníky, záchranáři, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, kozáky, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky nesčetných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.

Kniha je navíc doplněná zhruba 750 jedinečnými barevnými fotografiemi.“

 ===========================================================================================

HODNOCENÍ:

CESTA NA TAJMYR - DOPORUČENÍ.

Přes notorická varování všem, kdo se pokoušejí porozumět Rusku, autor Cesty na Tajmyr se o to pokouší. Ojedinělým způsobem: kombinací zasvěcených pozorování a pečlivého studia všemožné literatury.

Po řekách se vydal severním směrem hledat a poznávat údajné srdce Ruska - Sibiř. Toho srdce, které bylo zároveň odedávna úběžníkem ruského utrpení v "souostroví " trestných táborů.

Jeho plavba je úctyhodná. Z cestopisu, který je dílem věcnou reportáží, dílem výletem do ruské minulosti i současnosti, vytěžil obrovské množství poznatků. Téměř encyklopedických.

Jeho kniha je ale nakonec stejně plavbou do ruské duše, do ruské mysli, do ruského pohledu na vlastní minulost i na svět. Pohled, který čtenáře uchvacuje i děsí. Autor dokázal spojit až technickou věcnost svého pohledu s občanským zaujetím toho, kdo musí myslet na obavy občana země, která si s Ruskem, hlavně s tím sovětským,  užila své.

Vznikla tak kniha, která, myslím si, nemá u nás obdoby. Je v ní uložena obrovská píle, autorská práce, schopnost vhledu. Směs věrohodného zájmu o člověka i svět kolem velkých řek, starostí o budoucnost Ruska, obavy z jeho imperiálního, přecitlivě vztahovačného vnímání světa.

Přitom oceňuji, že v autorovi není nenávist, ani zlomyslnost. Spíše lidská účast a snaha porozumět.

Kniha nepochybně zasluhuje vydání.

Doc. JUDr. Petr PITHART,

bývalý předseda české vlády a dlouholetý předseda a podpředseda Senátu Parlamentu ČR, historik a politolog, externí spolupracovník Deníku N

Hrabalův popis Ruska, to není nějaká primitivní antiruská agitka, ideologicky či nacionálně motivovaný žlučovitý projev rusofobie, je to prostě jen surový popis ruské reality vnímané pohledem bezprostředního pozorovatele, s přihlédnutím k historickým souvislostem a nejrůznějším konotacím.

Jako červená nit se vine celou knihou téma konfliktu evropských hodnot a ruského myšlení ("ruské pravdy"), které se nepromítá jen do mezinárodních vztahů (konfliktu Evropa versus Rusko), ale dennodenně i do aktivit českých kremlobotů - jak protievropských politiků, tak internetových trollů - otravujících společenské klima, zamořujících politickou scénu i mediální prostor proruskou propagandou a nihilismem.

Je to moc důležitá kniha. Málokdo totiž v Evropě ví, co je to Rusko.

Jaromír ŠTĚTINA

předseda hnutí Evropa společně (ESO)

(Bývalý válečný reportér z oblastí Sovětského svazu, spoluzakladatel společnosti Člověk v tísni, senátor PČR a místopředseda podvýboru (SEDE) Evropského parlamentu)

==============================================

Mohu napsat jen jedno… Doporučuji…. Doporučuji… Doporučuji!

Václav MARHOUL

Filmový režisér

========================================= 

Poutavý cestopis Fr. Hrabala-Krondaka není pouhým cestopisem, nýbrž cenným svědectvím o současném Rusku, doplněným mnohými sondami do ruské politické a kulturní historie. Zvláště cenné jsou poukazy na neuralgické body česko-ruské historie, úlohu Československých legií, osud Podkarpatské Rusi či srpnovou okupace roku 1968, dodnes zkreslovanou ruskými médii. Podobně jako slavná kniha Andre Gida byla statečným hlasem pravdy v době, kdy na Západě vycházely obdivné chvalozpěvy renomovaných intelektuálů na Stalinovo Rusko, je i dnes - kdy Putinovo Rusko zaplavuje svět, a zejména bývalé sovětské satelity, produkty svého propagandistického průmyslu lži - potřebné korigovat tsunami ruských trollů osobním svědectvím i uváděním historických faktů, které oficiální ruská média zamlčují nebo překrucují.        

Mons. prof. PhDr. Tomáš HALÍK, Th.D.

teolog, sociolog a filozof; prezident České křesťanské akademie a viceprezident mezinárodní vědecké rady – Council for Research in Values and Philosophy.

============================================

Doslova jedním dechem jsem přečetl řádky, které mne vzrušily, zaujaly, překvapily, přesvědčily a obohatily. Autorem je člověk, který neprojel Rusko jen tak rychlíkem ve vagónu první třídy. Naopak, citlivě a pokorně vnímá lidi kolem sebe, stejně jako jejich každodenní život, jenž následně dokáže jemně a barvitě popsat, čímž mi přinesl řadu dalších vjemů a pocitů doprovázených fakty a ne mýty. Směs dobrodružných, cestopisných, historických a osobních postřehů působí věrohodně, jakoby autor žil v místech, o nichž píše, dlouhodobě. Není pouhým cestovatelem a zprostředkovatelem cizího poznání, nepopisuje a neškatulkuje. Patří mu můj obdiv. Teď vím více!

PhDr. Miroslav KARAS,

ředitel ostravského studia České televize

(bývalý stálý zpravodaj ČT v Rusku)

============================================

PODROBNOSTI O KNIZE, RECENZE A UKÁZKY:

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm

Předmluva Alexeje Kelina

Lidé, nahlížející na události probíhající v současném Rusku evropskýma očima, se zoufale mýlí v hodnocení příčin a následků všech jevů v této nemocné zemi.

Tento mimořádně zajímavý cestopis mne velice potěšil. Způsob podání zážitků názorně demonstruje příslušnost autora k menšině. Nikoli menšině národnostní, ale k menšině, o které tvrdí profesor Radkin Honzák, že tvoří cca ⅓ obyvatel této planety.  Jsou to lidé, kteří používají svůj mozek k myšlení.  Zbylé ⅔ lidí myšlení bolí a unavuje.  A tak vyhlížejí Vůdce, který z nich sejme odpovědnost za vlastní osud a umožňuje jim zůstat součástí snadno manipulovatelného stáda.  Skvělé je, že se autor neomezuje na suchý popis míst, lidí a událostí a myslícím lidem umožňuje pochopit mnohé příčinné souvislosti, které přivedly lidskou společnost k opakování tragických událostí, jen v novém kontextu a s novými technickými prostředky.

Smutné je, že ony ⅔ lidí, kteří potřebují ke své existenci vůdce stáda, tento cestopis číst nebudou. Vyhovují jim marketingové metody psychopatických vůdců, kteří rozeštvávají jednotlivce i celé národy, aby mohli snáze ukojit svou patologickou touhu po moci a penězích.

Potěšující je, že je v dnešní době o něco snadnější cestování a komunikace jednotlivých lidí přímo, přes hlavy politiků. A to dává naději, že lidé z různých států a civilizací, kteří se poznají blíž, záhy pochopí, že je toho mnohem víc spojuje, než rozděluje. Pak začnou chápat příčiny většiny tragických historických událostí a přemýšlet, jak se z dějin konečně poučit. Geniální je povídka Karla Čapka „Poslední soud“, která vysvětluje, že Bůh nemůže soudit, protože je vševědoucí a tak zná objektivní příčiny všech skutků.

Na božskou vševědoucnost nedosáhneme. Ale je užitečné o poznání alespoň usilovat.

Rusko a jeho obyvatelé se stali obětí zločinecké ideologie, dovedně postavené na negativních vlastnostech člověka. Nenávisti neschopných a líných vůči schopným a pracovitým. Rusko se mělo stát ohniskem požáru světové revoluce. Doslova jen palivem, jak prý říkal Lejba Davidovič Bronštejn, známý pod pseudonymem Trockij. A tak se jeho obyvatelstvo, které se snažilo pracně dohánět téměř třísetleté zpoždění za Evropou, způsobené tataro-mongolskou okupací, stalo hlavní obětí zrůdné bolševické ideologie.

Cíleně byla likvidována intelektuální elita národa a všichni lidé, kteří se svoji mentalitou nehodili do pokorného a nemyslícího stáda. A tak dodnes nemá v Rusku lidský život žádnou hodnotu ve srovnání s imperiálními cíli. Ve šťastnějších a úspěšnějších zemích je jejich výkonnost a kvalita života postavena na vy-užití tvůrčího potenciálu velkého množství lidí, z nichž je tvořena střední třída. V centrálně řízeném systému je jakákoli osobní iniciativa potenciálně nebezpečná a tudíž nežádoucí.

Proto Rusko, které má obrovské energetické, surovinové i lidské zdroje, zoufale zaostává za mnohem menšími zeměmi, které těmito zdroji nedisponují. Proto je v Rusku kreativní střední třída nahrazena masou vyznačující se naprostou, až tupou loajalitou k vrchnosti. Jakýmisi Mankurty. Čím ohebnější páteř a čím větší absence svědomí, tím větší šance na závratnou kariéru. Zákony platí selektivně a nad zákony stojí osobní známosti a klanové vazby.

Vliv zločineckých klanů se promítl i do degradace jazyka. Objevily se v něm pojmy, pro jejichž pochopení se musíte seznámit se Solženicynovými nebo Šalamovovými díly z vězeňského prostředí. Typicky zločinecké je vnímání okolního světa. Záměna pojmů vážit si někoho a bát se jej. „Neváží si nás, protože se nás přestali bát!“

Je pozoruhodné, že zločinecký žargon používá i doživotní prezident Vladimír Vladimírovič Putin. Jeho oblíbený výraz, používaný jako výhružka nepřátelům „мочить в сортире“ (utopit v hajzlu) okouzlil většinu jeho poddaných. Pravdu má vždy silnější a nikdo se nad tím nepozastavuje. Lidé, kteří se dívají na události probíhající v současném Rusku evropskýma očima, se zoufale mýlí v hodnocení příčin a následků všech jevů v této nemocné zemi. K pochopení tamních jevů a událostí je užitečná četba známých Orwellových děl. Ale ta slouží jen jako úvod k tématu.

Obtížné se lze smířit s poznáním, že se lidská společnost nechová příliš racionálně. Ztráta racionálního uvažování je obzvlášť výrazná v autoritářských a totalitních režimech. Názorný příklad poskytuje momentálně například Venezuela, která byla do nástupu Ugo Cháveze k moci jednou z nejrozvinutějších zemí Jižní Ameriky, jelikož zdroje ropy jí zajišťovaly dostatek financí.

Nicméně komunistická agitace, postavená na nenávisti neschopných a líných vůči schopným a pracovitým, obdobně jako v roce 1917 v Rusku, přivedla do funkce prezidenta Ugo Cháveze, za jehož autokratické vlády doprovázené centralizací hospodářství se Venezuela propadla do ekonomické krize, kterou jeho nástupce Nicolás Maduro ještě prohloubil a proměnil v naprostý chaos, takže se dnes Venezuela nachází mezi nejhoršími ekonomikami světa podle indexu bídy.

A není rovněž divu, že spatřujeme takovou synergii mezi navenek rozdílnými režimy, jako je Putinovo Rusko a Madurova Venezuela.

Navzdory kulturní odlišnosti a geografické vzdálenosti jsou si oba režimy v hlavních rysech neskutečně podobné. V Rusku i Venezuele se ukázalo, že během desetiletí totalitního režimu bylo společenské vědomí natolik zdeformované, že tyto režim jsou schopny nadále přežívat navzdory prohlubující se ekonomické krizi, potažmo chudobě obyvatelstva.

Jednak byla ve společnosti vybudována mentalita obležené pevnosti, kterou se Západ, resp. ti zlí kapitalisté, snaží podmanit a zničit. Dále se zde i tam během oněch desetiletí vytvořila nová zkorumpovaná „elita“, tvořená ozbrojenými složkami a státními úředníky, která si mohla beztrestně dělat, co se jí zachtělo. Zejména se osobně obohacovat na úkor státního rozpočtu a úplatků. Jedinou povinností byla bezvýhradná loajalita vůči vládnoucímu klanu. A do třetice zemi opustila nevzdělanější a profesionálně nejzdatnější část společnosti, která emigrovala. V Rusku její místo zaujali někdejší Putinovi kolegové z KGB a jejich bílí koně, ve Venezuele pak revoluční fanatici z Kuby. Stejně organizačně a pracovně neschopní jako Chávez, Maduro a Fidel Castro.

Přestože nespokojenost s režimem je v Rusku i Venezuele takřka všeobecná (v RF paradoxně i v řadách stoupenců Vladimíra Putina – v souladu se starým pravidlem: "Car je dobrý, ale bojaři špatní"), potíž je v tom, že toxický režim za uplynulá desetiletí zničil přirozenou autoregulační funkci společnosti a tu její část, která by dokázala nabídnout funkční řešení a vybudovat demokratické státní zřízení. Opozice je slabá a roztříštěná, její lídři – navíc mnohdy nepříliš liberálnější než současná garnitura − nedokážou účinně postupovat proti zkorumpované státní správě a ozbrojeným složkám, kterým jde o existenci.

Problém současného Ruska spočívá v tom, že je podstatně větší než Venezuela, devastace společnosti trvá již celé století, ruský národ fakticky postrádá historickou paměť (díky čemuž sílí i absurdní nostalgie za sovětským režimem) a ozbrojené složky disponují arsenálem zbraní hromadného ničení.

Náš problém zase spočívá v tom, že jsme ve sféře zájmů RF.

Její současní vládci neumí dovést zemi k ekonomické prosperitě, která by odpovídala jejímu surovinovému, energetickému a mentálnímu, lidskému potenciálu. Systém „vertikály moci“ jim to ani neumožňuje. Takže musí udělat všechno pro to, aby se udrželi u moci za každou cenu. Proto věnují miliardové částky na vymývání mozků, vývoj zbraní, hybridní války, ovládnutí Internetu.

EU se brání zcela neadekvátně a neví si s touto situací rady. Současné Rusko je ovšem v ještě horší situaci než Venezuela. Z této patové situace se RF (ale ani EU) nedokáže dostat.

To jen baron Prášil dokázal sám sebe vytáhnout za vlasy z močálu i se svým koněm. Jenže to byla bajka.

Proto pokládám za jedinou možnou šanci udělat vše pro vzájemný kontakt a pochopení alespoň té jedné třetiny myslících lidí. Jak ukazuje i tento cestopis, je to možné. Musíme spolu komunikovat bez demagogie, otevřeně a upřímně.

Zmatení jazyků je možné překonat snadno. Zmatení mysli obtížněji. Ovšem při dobré vůli to jde. Ne všichni mají dost sil, motivace, odvahy a znalostí, aby se vydali na tak náročné putování, jako to dokázal autor.

Ale po přečtení jeho skvělé knihy dokážou pochopit v čem je hlavní problém a jak je možné jej řešit nejen v mezinárodních vztazích ale i uvnitř naší země.

Jak zdůrazňuje prof. Radkin Honzák (i MUDr. Koukolík), k moci se vždy derou psychopati. To je pravda stará jako lidstvo. Právě proto 400 let před naším letopočtem Řekové vymysleli demokracii, která částečně kompenzuje zneužívání moci vládci. Je křehká a zranitelná a musí se stále opečovávat.  Nic lepšího zatím nikdo nevymyslel.

Když už se nedokážeme poučit z dějin, měli bychom aspoň posilovat tu naši nedokonalou demokracii a usilovat o to, aby se ujala i v těch velkých zemích, kde lidský život stále ještě nemá žádnou cenu a které naši křehkou svobodu ohrožují.

Alexej Nikolajevič KELIN,

Ataman Vševelikého Donského kozáckého vojska v zahraničí

===================================================

OD NEDOKONALÉ DEMOKRACIE K NEDOKONALÉ DIKTATUŘE

Rukopis Cesty na Tajmyr jsem otevíral s dychtivostí přímo nedočkavou a poměrně rychle jsem zjistil, že nebudu zklamán. Dojmy a poznatky ze svého pozoruhodného, často dobrodružného putování nekonečným terénem největší země světa autor popisuje střízlivě, věcně, nejednou s důležitými historickými odbočkami a paralelami, a vytváří tak možná poněkud mozaikovitý, ale zároveň plastický obraz toho, co všechno se dá v Rusku objevit.

Když jsem si pak chtěl v pár bodech zformulovat, v čem konkrétně pro mě jakožto novináře a rusistu má toto cestopisné dílo největší cenu, vyšlo mi z toho následující:

1. Moskva není Rusko a naopak – Rusko není Moskva. Tuhle základní pravdu vám sdělí v podstatě každý alespoň trochu přemýšlivý Rus a autor této knihy to dokládá prakticky na každé stránce: když přijíždíte do umírajících nebo již zemřelých vesnic, kam nevede ani silnice, ani splavná řeka, ba ani třeba lesní železnice (a právě ty na řadě míst byly jediným dopravním poutem zapadlých krajů s alespoň jakous takous civilizací), a maně si vybavíte naleštěnou, leč odlidštěnou monumentálnost moskevských skleněných mrakodrapů, rychle pochopíte, že tady zavládla, či vlastně už dávno, víceméně historicky vládne jakási bazální disproporce. Ta sice při podobném srovnání bije do očí v mnoha koutech světa, ale tohle je přece jen trochu moc…

Což se jednoduše musí vidět!

2. Důležitý v knize je obraz Rusa, o němž v české kotlině máme představu také dosti pokřivenou. Na východ od Moskvy bychom rozhodně nevystačili s představou klasického reprezentanta ruské zbohatlické rodiny, spokojeně žijící v Praze. Hrabal vykresluje typy zcela jiné – počínaje třeba nadutými provinčními papaláši, jako vystřiženými ze sovětských časů, přes prvoplánové vyznavače velkoruského šovinismu až (a to je nejdůležitější!) po opravdu klasické prosté Rusy, kteří by se rozdali a udělali pro vás i to poslední. A měli bychom vědět, že takovéto lidské typy jsou v Rusku nejčastější.

3. Autor se na svých cestách Ruskem ocitl v nesmírně zajímavé etapě mezi nedokonalou demokracií, na jejímž počátku stála Gorbačovova perestrojka, následovaná chaotickými 90. léty Jelcinovými, a nedokonalou diktaturou, která prozatím vrcholí původně velmi úspěšným putinismem z počátku tohoto století, měnícím se ovšem hlavně v posledních letech ve svou vlastní karikaturu.
4. Za velice důležitý pak nutno považovat právě Hrabalův nekompromisní vztah k Putinovi a jeho právě zmíněnému „ismu“, který počátkem století vypadal tak samospasitelně a který po bezmála dvaceti letech zmítá ve slepé uličce bezuzdné korupce, velkopanské zvůle, nepotismu a kleptokracie, která se u moci udržet musí – jinak by její cesta vedla za mříže nebo v nejlepším případě za hranice, a to navždy.

Pasáže věnované Putinovi a podstatě jeho režimu (doplněné četnými analogiemi) jsou obzvlášť důležité dnes, kdy právě autokratická mocenská praxe má značné procento příznivců i u nás a kdy svéhlavých vládců želbohu vytrvale přibývá po celém světě.

Přečtěte si tuhle knihu od začátku až do konce!

Libor DVOŘÁK

Libor Dvořák, renomovaný rusista, překladatel ruské literatury, publicista a dlouholetý komentátor pořadu Českého rozhlasu "Názory a argumenty", patří k předním českým odborníkům na Rusko a postsovětský prostor.

PODROBNOSTI O KNIZE, RECENZE A UKÁZKY:

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm

Další informace o projektu:

http://cadpress.sk/cestopisy.htm