ZDRAVIE A RELAX
Masáže
Tradičná čínska medicína
Joga
Gui Gen Qi Gong.
Workshopy a prednášky
v Bratislave
Handmade dárky na Judy.sk
Úvod »DVD / VHS / CD»Military / Sebeobrana »Policejní výcvik / Police » HERBÁŘ neboli BYLINÁŘ I.-III. (set / váz.)
Vydavatel: | Fontána |
Pietro Andreo Mattioli ze Sieny a jeho herbář |
Málokteré dílo o bylinách si získalo takovou oblibu, rozšíření a uplatnění jako herbář lékaře P. A. Mattioliho (1501-1577), který mimo jiné působil v Praze od roku 1554 do roku 1567 jako osobní lékař pražského místodržitele arciknížete Ferdinanda Tyrolského, sběratele a mecenáše umění. Potom se Mattioli stal lékařem římského a německého císaře Maxmiliana II., českého a uh erského krále. Medicínu vystudoval v Padově. Svůj Herbář zpracoval - jak vyplývá z textu - na základě kritického zhodnocení díla řeckého lékaře Dioskurida Pedania z Anazarbu, který byl Neronovým lékařem. Antické znalosti o léčivých bylinách interpretuje podle vlastní zkušenosti a svého bádání. Usiluje zejména o správné botanické zařazování popisovaných rostlin a odlišení bylin „nových“, tedy těch, které antická medicína neuváděla. Odvolává se také na zkušenosti jiných verbalistů, jako je Hieronym Bock, Leonard Fuchs, Theodor Jacob řečený Tabernaemontanus aj. První vydání Herbáře vyšlo v italštině v roce 1544 v Benátkách, následovala četná další vydání – rozšiřovaná a zdokonalovaná. Latinská verze vyšla také v Benátkách v roce 1554. V Čechách pak - díky podpoře Ferdinanda Tyrolského - mohl Mattioli vydat svůj Herbář u Jiřího Melantricha z Aventina nejdříve v českém (1562), pak v německém překladu (1563). Když se Mattioli seznámil s kvalitami melantrišské latinské sazby a poznal důkladnost a kultivovanost tiskárny, brzy jí po svém příchodu do Prahy zadal i vydání souboru své latinské lékařské a přírodovědecké korespondence Episolarum medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů). Kniha obsahovala i celostránkovou ilustraci – portrét Mattioliho v plášti s kožešinovým límcem, s řetězem na hrudi a v čapce a několik dalších ilustrací, které zobrazovaly dosud neznámé druhy rostlin nebo zvířat. Výrobu knihy financoval mladý benátský nakladatel Vincent Valgriss. Toto dílo se dochovalo do dnešní doby. Po Pěti knihách lékařských dopisů začal Melantrich pracovat na Mattioliho Herbáři. Kniha byla v té době již slavná v Evropě a královské privilegium pro tisk Herbáře získal pražský tiskař záhy po příchodu Mattioliho do Prahy - již 27. května 1554. Iniciátorem byl arcivévoda Ferdinand Tyrolský, který podle dochovaných zpráv odstraňoval projektu z cesty překážky a podílel se i na přípravných pracích a jeho vliv je patrný na udělení královského privilegia dosud neznámému pražskému tiskaři. Nakonec vymohl na českých stavech pro Mattioliho zemskou dotaci na knihu ve výši 300 kop grošů českých – sumu v té době velikou, která se rovnala ceně dobrého staroměstského domu. Herbář byl praktickou knihou, ale na vysoké odborné úrovni. V měšťanský domácnostech užívali tuto rozsáhlou knihu jako praktickou příručku o léčení, vaření apod. Herbář prý byl čten i jako populárně naučná beletrie. V Mattioliho díle kromě racionálních rad a doporučení, které unesou kritiku dnešních odborných znalostí, najdeme i mnohé předpisy, které patří jednoznačně minulosti. Do této kategorie patří například vmíchávání krve netopýra do léčivých mastí a pilulek nebo ještě horších ingrediencí jako jsou lejna, vnitřnosti žab, ještěrek. Nebo některé rituální praktiky, kdy je nutno bylinu sebrat na popravišti nebo uchovat v košilce nevinného dítěte. Jsou zde i předpisy, které nesou racionální jádro, dnes se ale nepoužívají pro nedostatečně ověřený účinek nebo pro náhradu léčení odlišným a ověřeným způsobem. Týká se to zejména prostředků proti epidemickým nebo jinak zvláště nebezpečným chorobám jako mor, dysenterie, neštovice, vzteklina, tetanus nebo „otrava krve“. V Mattioliho díle, jako ve všech dobových herbářích, jsou předpisy na přípravu a použití lektvarů a užívání typu theiraků neboli dryáků, považovaných za všelék. Najdeme zde návod podobný theiraku Andromachovu, směsi analogické dnešním švédským směsím, které jsou složené především z cizokrajných drog jako je hřebíček, pepř, zázvor, myrha, kasie, mastix, kardamon aj. Velice zajímavý je návod na „zlatou vodu neboli Aqua vitae“ sestávající z více než třiceti složek, mezi nimiž však již figuruje řada bylin naší květeny: máčka, řebříček, netík, šalvěj, máta, petržel, lékořice, libeček, levandule, chřest, štěrbák, fenykl, římský kmín. Některé z nich sice patří geobotanicky do oblasti Středomoří, u nás však zdomácněla. Příprava spočívá v máčení ve vinném destilátu, především však v překapávání ve vodní lázni. Pokyn „destiluj in Balneo Mariae“ - se opakuje v tomto návodu celkem třikrát. Prostředek měl mít obecně posilující účinek a starým zajistit dlouhé a dobré stáří. Používal se „... do skleničky vína pokaždé dvě krůpěje zlaté vody, tu posiluje ona studený mozek, dělá dobrou paměť, je zvláště užitečná lidem letitým. Mladší třiceti let berou jeden jedenkrát za čtyři dny na lačno v množství ztíží jednoho dukátu pro posilnění hlavy..., ostří rozum, zahání melancholii, občerstvuje ducha a chrání před šlakem...“ Zlatá voda patřila mezi nejvýznamnější léčivé prostředky lékařů na královských a magnátských dvorech. Nebyla však cizí ani potulným olejkářům krkonošským a spišským, kteří ji nosívali do světa. |
Od roku 1554 žil Mattioli v Praze, kam byl povolán jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda Tyrolského, v letech 1547–66 českého místodržícího. V Praze publikoval u Jiřího Melantricha z Aventina roku 1561 své lékařské dopisy v knize nazvané Epistolarum Medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů) a o rok později rozšířený český překlad své knihy Herbář neboli Bylinář. Roku 1563 pak v téže tiskárně vychází německý překlad tohoto díla, které vyšlo poprvé roku 1544 italsky a o deset let později, roku 1554 v Benátkách také latinsky.
Toto nejvýznamnější Mattioliho dílo vyšlo poté ještě mnohokrát a je vydáváno v podstatě až do současnosti. Herbář vznikl původně jako komentář Dioskůridova již zmiňovaného díla De materia medica. Mattioli jej však neustále rozšiřoval, takže každé následující vydání z doby jeho života je obsáhlejší než předchozí.
Botanik a lékař italského původu Pietro Andrea Mathioli (1501-1577) působil na královském hradě v Praze v letech 1554 – 1568 jako osobní lékař císaře Maxmiliána II. Jeho nejuznávanějším dílem je „Herbář neboli Bylinář“, který vyšel v Praze u Jiřího Melantricha z Aventina v překladu Tadeáše Hájka z Hájku (1525-1600) roku 1562.
Pietro Andrea Gregorio Mattioli (též Pier Andrea Matthiolus, Matthioli někdy po česku Petr Ondřej Matthioli) se narodil 23. března 1501 v Sieně (někdy uváděno 13. 3. 1501, kvůli změně křesťanského kalendáře), zemřel roku 1577 (1578) v Tridentu. Byl významným renesančním lékařem a botanikem původem z Itálie. Dětství trávil v Sieně a Benátkách, medicínu studoval na univerzitě v Padově, ale s učitelem a chirurgem Caravitou navštívil i jiné italské univerzity, například Římskou univerzitu. Studia dokončil roku 1523. Jako lékař působil v Sieně, Římě, Tridentu (jako osobní lékař zdejšího biskupa) a v Gorizii, kam byl povolán ve čtyřicátých letech. V tomto městě se věnoval překladu známého latinského díla De materia medica od antického učence a lékaře Pedacia Dioskúrida z Anazarby.
Jeho otcem byl sienský lékař Francesco Mattioli. Rodina ale velice brzy z politických důvodů Sienu opustila a Mattioli žil v Benátkách. Odtud byl poslán na studia do Padovy. Předmětem jeho zájmu mělo být především právo, ale po otci zdědil nadšení pro lékařskou vědu a rozhodl se studovat na lékařské fakultě medicínu. Tu potom studoval i v dalších městech (Perugie, Řím). Poté Mattioli prožil několik let ve švýcarském Tridentu. Zde zkoumal místní květenu, začal se zabývat destilací a zde také vznikla myšlenka na překlad De materia medica do italštiny.
Ve 40. letech byl povolán jako městský lékař do Gorice (městečko severně od Terstu), zde strávil 12 let. V této době vzniká italský překlad Materie medici (druhou knihou, kterou touto dobou Mattioli překládá je dílo Claudia Ptolemaia La Geografia). Roku 1550 je pozván do Innsbrucku jako osobní lékař císaře Ferdinanda I. V roce 1554 vychází překlad Materia medica do latiny, který císaři věnuje. Poté se stává osobním lékařem jeho druhého syna Ferdinanda Tyrolského, který je tou dobou místodržitelem v Čechách.
Od roku 1554 žil Mattioli v Praze. Byl povolán jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda Tyrolského, v letech 1547 – 66 českého místodržícího. Strávil zde více jak 10 let svého života. Díla publikoval u Jiřího Melantricha z Aventina. Roku 1561 vydal své lékařské dopisy v knize nazvané Epistolarum Medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů) a o rok později rozšířený český překlad knihy Herbář neboli Bylinář. Roku 1563 pak v téže tiskárně vychází německý překlad tohoto díla, které vyšlo poprvé roku 1544 italsky a o deset let později, roku 1554 v Benátkách také latinsky.
Spolu s arciknížetem Ferdinandem Tyrolským odešel roku 1564 do Tyrol na zámek Ambrass. Zároveň působil jako lékař příslušníků habsburského rodu. Až do roku 1568 byl ve službách Habsburků jako osobní lékař císaře Maxmiliána II. Při své cestě do Říma se nakazil morem a na tuto zákeřnou nemoc středověku roku 1578 v Tridentu zemřel. Přesné datum jeho smrti však neznáme. Na jeho tridentském náhrobku stojí epitaf: „Síly rostlin nevypověděl by lépe nikdo druhý, aniž by kdo nad tebe v tomto umění slavnější. Kdyby se duše i tělo namalovat daly, Dioscorides a Mattioli by jeden obraz byli.“
Učitel a vzor – George Caravito
Učitelem, který ho nejvíce ovlivnil, byl Georgo Caravito. U něj Mattioli shlédl i později mnohokrát zmiňovaný pokus s Omějem šalamounkem. Caravito ho provedl r. 1524 na dvou korsických odsouzencích, jednomu z nich podal po požití oměje protijed, vězeň se během tří dnů uzdravil. Druhý odsouzenec požil daleko menší množství jedovaté rostliny, ale do 17 hodin zemřel, protože protijed nedostal. Mattioli tento pokus potom r. 1561 osobně zopakoval v Praze.
Mattioli sám sebe považoval za nejlepšího znalce rostlin té doby a ke svým současníkům se choval často dosti arogantně. Na jeho komentářích k herbáři se mnoha příspěvky podíleli i další botanici. Mattioli sám už po období stráveném v Tridentu moc necestoval a od svých 40 let prakticky seděl doma a nechal si posílat nejnovější objevy svých kolegů (Aldrovandi, Ghini apod.), mnohým z nich se za to dostalo jen velmi malého uznání.
Herbář byl tedy výsledkem snažení více osob, ne pouze Mattioliho. Úspěch tohoto herbáře spočíval zejména v Mattioliho vypravěčském umění, ačkoliv byl text svázán formou komentáře, byl plynulý a čtivý. Mnoho autorů se například snažilo přesně identifikovat a pojmenovat Dioscoridovy rostliny, tyto komentáře potom vypadaly spíš jako dlouhý seznam nejrůznějších místních názvů. Mattioli takové informace sděluje jakoby mimochodem, aby neodradil čtenáře.
Vznik herbáře a dalších děl
Mattioli byl vystudovaný lékař. Zájem o botaniku u něj pramenil ze zájmu o lékařské využití rostlin. Předlohou mu byl právě antický text De materia medica od Dioskúridem z Anazarby. Tento text Mattioli ve čtyřicátých letech 16. století překládal z latiny do italštiny. První verze textu herbáře vyšla italsky v roce 1544 jako komentář italského překladu De materia medica pod názvem Commentarrii in sex libros Pedacii Dioscoridis.
Roku 1554 vyšlo v Benátkách rozšířené latinské vydání Herbáře u vydavatele Vincenta Valgarisse (Vincento Valgrisio). Téhož roku také Mattioli přichází do Prahy jako osobní lékař arciknížete a českého místodržícího Ferdinanda Tyrolského. V Praze publikoval Mattioli u Jiřího Melantricha z Aventina nejprve (roku 1561) knihu svých latinských lékařských dopisů Epistolarum Medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů). A prakticky okamžitě poté (roku 1562) zde vyšel český překlad Herbáře, který (opět ve výrazně rozšířené podobě) do češtiny přeložil humanista Tadeáš Hájek z Hájku. Okamžitě po dokončení tisku českého překladu pak Melantrich vytiskl (roku 1563) německý překlad díla, který přeložil pražský lékař a přírodovědec, rodák z České Lípy a absolvent univerzity v Padově Georg Handsch z Limuz.
Poté byl Herbář vydán ještě mnohokrát, přičemž byl při jednotlivých vydáních autorem stále doplňován. Každé další vydání bylo rozsáhlejší, než dílo předchozí. Herbář je vydáván prakticky až do současnosti, i když dnes již hraje spíše roli literární zajímavosti, neboť byl po odborně i jazykově stránce překonán řadou mladších publikací.
Herbář byl od počátku opatřen řadou ilustrací z dřevorytu. V českém i německém vydání je něco přes 200 ilustrací. Většina z nich vznikla přímo v Praze v Melantrichově domě rukou malíře Hanse Minicha a dřevorytce Daniela, kteří byli pro tuto práci Melantrichem najati. Asi padesát dřevorytů („50 abrisů figur z Herbarium“) bylo však na objednávku arcivévody vyrobeno v Augsburgu, Norimberku a Štrasburku. Štočky, z nichž byly dřevorytové ilustrace tištěny, byly přitom majetkem Pietra Andrea Mattioliho, který si je po odchodu na tyrolský Ambrass v roce 1564 odvezl s sebou.
Kvalita ilustrací herbáře je (podobně jako celá typografická úprava knihy) velmi vysoká a odpovídá potřebě přesného a charakteristického zachycení zobrazených rostlin.
Bližší okolnosti pražských vydání z let 1562 a 1563
Melantrich se na vydání herbáře připravoval řadu let. Královské privilegium k jeho vydání získal již v roce 1554 (tedy v roce Mattioliho příchodu do Prahy) a roku 1559 byla jeho platnost prodloužena o dalších dvacet let. Předpokládá se, že skutečným iniciátorem vydání herbáře byl Ferdinand Tyrolský. Ten také celou přípravu, tisk i prodej knihy prokazatelně zaštiťoval a dokonce částečně financoval. Na vlastní náklad nechal například roku 1559 zhotovit v německých městech již zmíněných 50 dřevorytů. Roku 1561 dokonce na českých stavech vymohl velkorysou dotaci 300 kop českých grošů, což byl obnos, za nějž bylo možné v Praze koupit měšťanský dům. Finanční prostředky však poskytl také Melantrich, který zřejmě do přípravy vložil většinu svého majetku. Finančně se na přípravě podílel i již zmíněný Valgariss, u něhož bylo v Benátkách roku 1554 tištěno předchozí (latinské) vydání herbáře a který se patrně podílel i na distribuci německého vydání herbáře. Část prostředků vložil i sám Mattioli. Vlastní tisk, přípravu sazby a opatření většiny ilustrací organizoval Jiří Melantrich.
Obchodní úspěch
Podobně jako v případě jiných Melantrichových podniků bylo i vydání herbáře do důsledku promyšlenou a výborně organizovanou akcí. Dokládá to mimo jiné souběh českého a německého vydání, který umožnil velmi efektivně pokrýt knižní trh v celé střední Evropě. České vydání se pochopitelně prodávalo především v zemích České koruny, významným trhem českých knih však bylo v té době i Polské království, pro něž byl herbář vybaven panovnickým privilegiem krále Zikmunda Augusta. České vydání Herbáře dokonce mělo značný vliv na vytvoření polské botanické terminologie.
Německé vydání se prodávalo především v německých zemích i v sousedních státech, kde žilo německy mluvící obyvatelstvo. Část německého vydání Valgariss zřejmě prodal také ve Frankfurtu nad Mohanem na knižním veletrhu. Je velmi pravděpodobné, že investice vložené zúčastněnými do přípravy a tisku herbáře se vrátily poměrně rychle. Cena nesvázané knihy přitom byla tři až čtyři kopy míšeňských grošů.
Použití herbáře
Herbář byl knihou praktickou, jak dokládá už to, že byl téměř programově vydáván v národních jazycích a ne v latině, v níž byly vydávány odborné publikace. To však neznamená, že by nešlo o knihu na vysoké odborné úrovni. V měšťanských domácnostech byl herbář používán jako praktická příručka k léčení, ale také k vaření. Dokonce byl čten jako beletrie, neboť zde byly umístěny i popisy exotických rostlin a stromů. Takto byl herbář užíván minimálně do 18. století.
Antické předlohy
Mezi největší autority renesance, co se botaniky týče, patří Theophrastus, Dioscorides, Plinius a Galén. S Theophrastem se Evropa seznámila až na počátku 15. století, kdy byly z Konstantinopole přivezeny jeho spisy Historia plantarum a De causis plantarum. Ty byly okolo r. 1450 přeloženy do latiny a v průběhu století mnohokrát zkopírovány. Nikdy však nedosáhly takové obliby jako Pliniova Historia naturalis. Neustálým opisováním se v ní ale objevovalo hodně chyb a stávala se tak terčem kritiky mnoha humanistů. Také Galénovy práce De simplicit medicamentorum facultatibus byly často znehodnoceny středověkými a arabskými překlady.
Nejvíce používaným textem byla Dioscoridova Materia medica. Toto dílo bylo sepsáno zhruba v polovině 1. stol. našeho letopočtu. Popisy rostlin byly stručné, je kladen důraz spíše na jejich praktické využití. Dioscorides nepoužívá žádný speciální typ klasifikace, původní dílo není uspořádáno ani abecedně, částečně se snaží dávat rostliny do skupin podle jejich vzhledu, některé jsou řazeny podle využití – např. kniha III. obsahuje množství rostlin s afrodiziakálními účinky. Dioscorides zmiňuje cca 500 druhů rostlin, z nichž většina byla užívána již nejméně 400 let před vznikem Materia medica.
Spis se stal brzy velice oblíbeným a čerpala z něj mnohá další řecká díla. V 5. stol. byl přeložen do latiny. Během 15. století humanisté sbírali a rozšiřovali jednotlivé kopie Materia medica jak v řecké, tak v latinské verzi.
Mattioli pro svůj italský překlad použil řecké vydání z r. 1499, které bylo vytištěno v Benátkách, porovnával jej i s dalšími exempláři, jakým byl např. latinský překlad z r. 1506 nebo 1516 a v neposlední řadě i překlad Jeana Ruella, který vyšel roku 1516 v Paříži. Překlad zahrnuje prvních pět Dioscoridových knih.
Italská verze Mattioliho herbáře vyšla roku 1544 (první vydání je zcela bez obrázků), roku 1554 následoval latinský překlad, oba u stejného vydavatele (Vincenta Valgrisia) v Benátkách. Komentáře byly dále tištěny v různých jazycích, a to i po Mattioliho smrti.
O české vydání herbáře se zasloužil Tadeáš Hájek z Hájku. Na český překlad a úpravu herbáře má skoro stejný vliv jako Mattioliho překlad a zpracování na původní dílo Dioscoridovo.
Vydavatel: | Fontána |
Kategorie: | byliny, herbáře |